Slib

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 28. 6. 2011 0:00
Napsal Barbara Krupková
Zobrazeno: 13641

Dobrý den,

jmenuji se Barbara, je mi 42 let a plním slib, který jsem dala sama sobě před necelým rokem.

V červenci 2010 jsem se z rodinou vrátila po dovolené domů, plná elánu, opálená, odpočatá, ale za pár dnů se mi zhroutil celý svět.

Aspoň tak jsem to tenkrát vnímala, když jsem po koupeli zjistila, že mám v levém prsu nějakou bulku. Okamžitě jsem věděla, že je zle, sesunula jsem se k zemi, v hlavě jen jediná hnusná myšlenka "Pane Bože, já mám rakovinu a umřu." Po nějaké době jsem se z té země posbírala a řekla si, že přece tady v té koupelně, hned neumřu. Musím se nějak sebrat a jednat. Byl pátek večer, tak co dělat? Kam jít? Musím vydržet do pondělí, ještě, že jsem musela v sobotu do práce ale stejně na to člověk pořád myslel, každou minutu.

V pondělí jsem zavolala své obvodní lékařce a ta mně objednala k paní doktorce na mamologii. Doma jsem to řekla manželovi i své dospívající dceři, byli chudáci strašně vystrašení a pořád mně utěšovali. Na mamologii byla skvělá doktorka, zařídila ihned mamograf, ultrazvuk a tam mi už udělali i biopsii. Bylo to jako smršť. Tak a potom všem jsem musela týden čekat na výsledky. Asi nemusím psát jaký to byl týden zřejme nejhorší v mém životě. Manžel se snažil abych na to nemyslela, jezdili jsme celý týden po výletech, já si ale z nich nic moc nepamatuji. Vím jen, že jsem si pořád říkala, že se tu vrátím až to bude za mnou a budu zdravá. Týden přešel a já šla pro výsledky.

Paní doktorka mi bohužel potvrdila to co jsem svým šestým smyslem věděla už v té koupelně. Po tvářích mi tekly slzy ale v duchu jsem si říkala "porazím tě ty za....a sv..ě". Zapamatovala jsem si taky slova paní doktorky. Řekla "přišla jste relativně brzy, to zvládnete a za pár let to bude pro vás jen hnusná vspomínka". Tím jsem se začala řídit a řídím do dnes. Bylo a je to těžké. Člověk se na začátku ptá, proč já? Nepiju, nekouřím, nemám nadváhu, docela zdravě jím tak proč já? Ale pak vás napadne proč ne já, když kolem je tolik nemocných lidí, proč bych zrovna já měla mít od života nějaká privilegia? Svůj život si prostě musím vybojovat. Do tří týdnu od určení diagnozy jsem byla po operaci, prso mi zůstalo, odstranili jen ten hnus. Následovalo osm chemoterapii, třicet tři ozářek a hormonální léčba, kterou mám na pět let. V těch měsících co jsem se léčila mi bylo různě, někdy hůř někdy líp. Ne jenom léčba ale ty neustále kontroly, odběry, vás strašně vyčerpávají. Musela jsem si sama píchat injekce a taky pohled do zrcadla vám moc nepřidá. Víte, že vypadané vlasy, obočí, řasy, chlupy, že to všechno doroste a je to směšná cena za vyléčení ale jste žena a moc vám to na psychice nepřidá. Má rodina a přátele byli skvělí, ani jsem netušila kolika lidem na mně záleží. Po celou dobu léčby mně pořád někdo navštěvoval, telefonoval mi, modlil se za mně. Byli prostě úžasní, hlavně manžel a dcera ta ani jednou, když jsem třeba měla depku a nebylo mi zrovna dobře, neměla v očích slzy a smutek. Vždycky jen řekla "mami co blbneš, vždyť já vím, že budeš zdravá". Manžel se na mně díval pořád tak jako, před tím a říkal, že bez vlasů se mu líbím, že jsem jak mimino. Vozil mně na všechny chemoterapie a ozářky.

A já se konečně dočkala, v utery 21.6. 2011 jsem měla kontrolní vyšetření. Díky Bohu dopadla dobře! Vím, že na de mnou visí Damoklův meč, vím že musím chodit každé tři měsíce na kontrolu. Teď se ale cítím dobře, mám před sebou celé léto, užívám si doslova každou minutu svého života a strašně se těším do práce do které bych měla nastoupit v září.

Svůj příběh jsem napsala, protože jsem si dala slib. Přečetla jsem si v době kdy mi bylo nejhůř některé příběhy onkologických pacientů a pomohly mi. Tak proto jsem se rozhodla napsat ten svůj, třeba taky někomu pomůže byla bych ráda. Já jsem kolem sebe měla a mám rodinu a přátele, kteří mi moc pomohli. Vím, že všichni, kteří bojují s tak zákeřnou nemocí takové štěstí nemají. Ale každý by si měl uvědomit hlavně to, že bojuje sám za sebe, za svůj život a že ti blízcí jsou super, když jsou, ale když náhodou nejsou, taky se nic neděje, protože každý nakonec bojuje sám za sebe!

Tak bojujme!!! Všem, kteří zrovna teď prožívají ty nejhorší chvíle svého života, přeji z celého srdce hodně síly, optimizmu a zdraví!!!

 

Barbara

 

P.S. Pro ženy : Vlasy mi vypadly 13 den po první chemoterapii.A narostly 3 měsíce po poslední chemoterapii,obarvila jsem je Henou a všichni říkají jak mi ten ježek sluší! Hurááááááá!