Jak nám pomáhají domácí mazlíčci

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 30. 9. 2009 0:00
Napsal Rumlenová Jana
Zobrazeno: 10640

V době, kdy jsem onemocněla, jsme měli doma dva pejsky:

krásného chytrého oříška Beníka a dámičku pudlinku Betynku. Beníka jsme měli od štěňátka a Betynka se jednoho dne zaparkovala před naším domem - zpustošená, hladová a miloučká. Zřejmě jí někdo vyhodil. Dnes, kdy je z ní rozmazlená, ovšem stále miloučká dáma, nechápu, jak tenkrát ten čas na ulici mohla přežít. Původně jsem si jí nechtěla nechat, protože jsme oba s manželem byli od rána do večera v práci a na kluky nebylo spolehnutí.

Ovšem mužská většina mé rodiny mě přehlasovala a Betynku jsme si nechali, čehož dodnes vůbec nelituji, protože je to opravdu miláček.

A tak se i chlapci museli finančně podílet na jejím zabydlení u nás. Posléze nastal problém s kastrací jednoho z nich, neboť utrácet, dát do útulku potencionální štěňátka nebo mít psí smečku nepřicházelo v úvahu. Já ze svého ženského hlediska jsem byla pro kastraci Beníka vzhledem k jednoduššímu zákroku. ALE - mám doma tři chlapi, takže jistě tušíte, jak to dopadlo. Navíc, než se vše domluvilo a zařídilo, naše Betynka byla "v tom". Ti dva totiž spolu trávili celé dny na zahradě a opravdu si to UŽÍVALI. Takže Betynka musela jít na interupci a přitom jí vykastrovali. Následovalo nádherné období, kdy ti dva již nebyli sice milenci (Betynka se snažila, nakrucovala se před Beníkem, ovšem ten již samozřejmě ztratil zájem a to si teď konečně mohli užívat bezpečného " sexu ") ale úžasní kamarádi. Beník byl galantní, s útrpným pohledem jí přenechával svoje hračky a pro nás bylo úžasné je pozorovat.

Pak nastal krutý den, kdy nám Beníka přejelo auto. Byl totiž chronický útěkář a celá ta léta jsem se tohoto okamžiku bála. Navíc to přišlo v době, kdy docházeje na chemoterapii, mi bylo zle a hlavně jsem na tom nebyla psychicky zrovna nejlépe. Tenkrát to byl snad můj první "hysterák" v životě. Pak se v mé "bolavé" hlavě " něco šouplo a nechtěla jsem Betynku vidět. Ty dny jsem trávila v ložnici částečně proto, že mi bylo zle a částečně smutkem po Beníkovi. Tuto situaci perfektně vyřešil můj mladší, v té době 13ti letý syn. Každý den několikrát vynesl Betynku za mnou do ložnice a ptal se, jestli jí nechci. Dva tři dny jsem odolávala a nakonec jsem si jí tam jednoho dne nechala. A od té doby se ten pejsek ode mne nehnul.

Jako kdyby věděla, že je mi zle, trávila celé dny se mnou v posteli, přitisknutá svý teplým tělíčkem ke mě. Bylo to úžasně příjemné. Ona nekoukala soucitně na mé zubožené tělo s holou hlavou bez obočí. Ani se neurazila, že jsem jí dlouho nechtěla přijmout. Splnila své psí poslání na jedničku. A od té doby je z ní můj ocásek. Dneska, kdy už nám všem otrnulo, jsem pro ní priorita pouze do doby, než se jí vrátí páníček z práce. Přeci jenom je to ženská. Navíc žárlivá. V momentě, kdy vidí, že se chystám si sednout vedle manžela, nastartuje a okamžitě zaujme pozici po jeho boku a po mě ještě vrhne vítězný pohled. Je to úžasná hra mezi námi.

Na závěr bych chtěla říct, že zkrátka ať s nemocí nebo bez ní si život bez pejsků neumím představit. A když v nemoci, tak se skutečně zúročí, co do nich investujeme ( samozřejmě nemyslím peníze ).

Jana H.R.

rumlenovajana5
rumlenovajana6
rumlenovajana7
rumlenovajana8
rumlenovajana9
rumlenovajana10